Výprava po národních parcích v okolí Zadaru
Expedition to national parks near Zadar
Published: 28.04.2022 | Written: 24.04.2019 - 01.05.2019 | Category: Travel | Original Language: Czech
Dlouho jsem vymýšlela, kam na výlet, až z toho vypadlo Irsko, dokonce mám naplánované “desetidenní Irské cross-country”, respektive měla jsem, než jsem zjistila, že zaplatit si autoškolu a pronajmout si na deset dní auto (a platit benzín) by mě vyšlo dohromady levnějš než jezdit značně pochybně jezdícími autobusy po Irsku.
Irsko bylo tím pádem odloženo a začala se zajišťovat náhrada. Konkrétně jsem se rozhodovala mezi Stockholmem, Curychem (kombinovaným s Lichtenštejnskem) a Eindhovenem a tak jsem si (pochopitelně) koupila letenky do Zadaru a Krakova. Občas mám pocit, že část mého mozku, která má na starosti rozhodování, trpí nějakým permanentním poškozením.
Chorvatsko má navíc obrovský potenciál být skvělou historkou, protože začalo vtipně ještě před odletem. Nejdříve tím, že plán jít si vyměnit peníze zkolaboval na tom, že bankomatu mé banky došla hotovost. Nevadí, času dost. Pokračovalo to rezervací vstupného do národních parků a boje s nesmyslnými jízdními řády. Výsledkem je, že lístek do parků nemám před odletem rezervovaný ani jeden - u dvou nefungoval rezervační systém, u třetího se nedal koupit lístek, ale voucher směnitelný na lístek a to ještě v konkrétní čas (s limitem plus mínus 30 minut) a kromě toho, že nevěřím tomu, že ten autobus přijede na čas, taky jede poměrně pozdě, a v tu dobu je vše vyprodané - osobně doufám, že jde jenom o online rezervace a mají zálohu, protože jinak budu 7 hodin sedět v lese vedle národního parku. V dalším případě ten bus pro jistotu jede až po obědě a poslední jede poměrně brzo, takže se budu muset plácnout přes kapsu a jet soukromým autem - pokud teda potvrdí tu rezervaci. A jako třešnička na dortu? Ubytování, kam mám namířeno lehce změnilo název - ale rezervace podle všeho stále platí. Tohle je poprvé, co historky z cestování sepisuju před odjezdem. Bude to sranda.
Den první (cca 7km)
Přicházím na terminál číslo 2, jdu se kouknout na tabuli odkud to letí a....můj let tam není. Po rychlé kontrole letenky, že přece nejsem idiot a letí mi to dneska, mi došlo, že Chorvatsko stále ještě není v Schengenu a odevzdaně odcházím na terminál 1.
Tam se řadím do fronty k odbavení a pět minut doufám, že se ta fronta pohne, aby mi došlo, že za A - lítám jenom s příručním zavazadlem, a za B - check-in mám vyřízenej už měsíc a v té frontě stojím úplně zbytečně. Tak jdu k bezpečnostní kontrole, kontroluju kapsy a zouvám boty (co minule neprošly bez pípání) a....vybrali si mě k náhodné kontrole. To vědět, tak se nezouvám.
Po otevření dveří k autobusu se nikdo neobtěžoval s kontrolou priority a neprioritní převážně české stádo se samozřejmě rvalo jako první...jako kdyby neměli přiřazený kde budou sedět a jako kdyby to letadlo odletělo díky tomu dřív.
Mezi posledními (s prioritní letenkou) jsem se šla probojovat na své místo u okýnka, abych se celou cestu mohla kochat mrakem (většinu cesty opravdu jenom jedním).
Vystupuju z letadla, procházím pasovou kontrolou a na poslední chvíli stíhám autobus směr město. A pak razím k ubytování, co se od mé rezervace sice stihlo přejmenovat, ale nápis na baráku zatím nezměnili. Vcházím do prázdného atria a přivolávám výtah. Respektive snažím se, ale zatímco světýlko svítí, výtah se nehýbe. Vzdávám to a jdu hledat schody.
Nacházím schody, ale slyším výtah, tak se s nadějí vracím...abych zjistila, že jel opačným směrem a dál se zas nehýbe. Jdu po schodech. Přes dvě patra zubařských ordinací a jedno patro ponořené do tmy.
Ale aspoň moje rezervace i přes změnu jména stále platí a mám tak postel s nejlepším výhledem, co jsem kdy měla. Sice by bylo lepší, kdyby ten výhled nebyl na parkoviště před kasínem, kde si v půl jedné začali pomocí autorádia dělat party....ale to mě vlastně ve finále nepřekvapilo.
Den druhý - Zadar (lehce pod 25 km)
Vyrážím brzo protože mám nabitý program a úspěšně se během první hodiny (úmyslně) ztrácím. Díky tomu objevuju park, který se tak stává prvním co znám, co má v jedné části položenou umělou trávu.
Vylézám na kopeček bez výhledu a znechucuju ráno kočce, která nemá radost, že tam nemá klid. Kočka rychle odchází a já si zatím sedám na lavičku. Vzhledem k tomu, že horní chodníček vede dokola, za chvilku se kočka vynořuje znovu a chvilku na mě překvapeně kouká.
Přichází čas návštěv muzeí, co mi snad nezaberou celej den, protože mám v plánu projít celé historické centrum, ale vzhledem k tomu, že minimálně jedno má otevírací dobu do tří (ten byznys model úplně nechápu), tak by to mělo být v pohodě.
První muzeum je zavřené, ve smyslu probíhá renovace budovy, která zněla jako kdyby chtěli vyměnit všechno kromě obvodových zdí. Druhé otevírá v 9, v 9:05 bylo stále zamčeno....asi jsem na Chorvaty moc akční.
Po odemčení procházím archeologické muzeum zabývající se třemi historickými obdobími. Muzeum super, uschlá moucha na křidýlkách mezi exponáty jako bonus taky bomba (konkurovala plastové hračce z mekáče ve vytrýnce v muzeu v Kodani), akorát mě pobavilo, že každá cedule vysvětlující dané období zmiňovala i to, že o té době toho moc nevědí, protože sice mají několik nalezišť, ale až na výjimky nejsou prozkoumaná.
Vyrážím směrem k poslednímu muzeu, abych si přečetla cedulku že je zavřené. Asi z kolegiálních důvodů kvůli tomu prvnímu.
Přichází čas na opalovací krém, abych se nespálila hned první den. Za sebe zatím mluvit nemůžu, ale vzhledem k tomu, jak ta lahvička byla natlakovaná můžu bezpečně prohlásit, že moje tričko a boty se tuhle dovolenou určitě nespálí.
Procházím si historické centrum a koukám na hodinky - plán na dnešek splněn v 10:37 ...to se mi ještě nestalo.
Končím v dalším parku u fontánky, kde porozuju místního holuba, který se rozhodl zahrát si na kachnu a zkusil přistát na vodě. Po vteřině pochopil svojí chybu a zase se rychle vyplácal ven.
Před odjezdem jsem si pročítala seznam nebezpečných zvířat, který jako nejhorší suchozemské hrozby nahlásil zmiji a černou vdovu. Díky tomu seznamu jsem lehce paranoidní vůči jakémukoliv pohybu v trávě. Vzhledem k tomu, že je vedro a venku je asi miliarda ještěrek, hýbe se úplně všechno.
Odškrtávám položky z plánu na další dny a ve finále den končím sledováním západu slunce na pobřeží. Alfred Hitchcock prý řekl, že v Zadaru je nejhezčí západ slunce na světě (aspoň to tu mají na informační tabuli), ale jestli je to pravda netuším, to by vám řekl ten obrovský mrak na obzoru.
Zjistila jsem, že z nějakého důvodu nejsem schopná přepnout do angličtiny a prostě funguju na odposlouchané chorvatštině, relativně mi to prochází až do okamžiku než paní u pokladny v supermarketu trvá na tom, že jí to mám dát přesně, a já netuším jak jí mám vysvětlit, že ty drobný na to fakt nemám.
Den třetí - NP Paklenica (lehce přes 18 km)
Druhá noc byla bez párty na parkovišti, ale zato s někým ze spolubydlících, který potřeboval nutně ve dvě v noci přerovnat komplet celou svoji skříň. V šest už jsem seděla v autě (které mě stálo zhruba dvojnásobek letenky, ale neměla jsem moc na výběr, protože první bus jel až po obědě), které mě vezlo směrem k národnímu parku Paklenica.
Po příjezdu jsem vyrazila na naplánovanou trasu o 18 kilometrech, zatímco můj start sledoval osel s bednou od televize na hřbetu. Jako první informační cedule v parku je krásný úvod o tom kolik tam žije divokých prasat. Vzhledem k ročnímu období, je to úplně ideální čas nějakou prasečí maminku potkat, pokud si chci zasportovat.
Protože jsem rozmlsaná z našeho turistického značení, úspěšně míjím první odbočku. Naštěstí mi to došlo jenom po sto metrech a ten návrat tudíž tolik nebolel. Došla jsem k odbočce a říkám si, že přece nejsem idiot a zadna cesta tam není a ta šipka proste lže. Nechávám projít dodávkovou službu ve formě dvou koní s nákladem a tří týpků a s pobavením sleduju, jak zatímco vedoucí týpek odbočil vlevo, jeho kůň to vzal vpravo ke kytce. Po krátkém souboji vůlí to kůň vzdal.
Po kontrole, kam vede šipka, přelézám kámen a koukám vlevo, na divokou řeku, vpravo na divokou řeku, doprostřed na řeku a pak moje oči zaostřili v dálce na turistickou značku. Na druhé straně řeky. ...To jako fakt? Chvilku zvažuju vzdálenosti mezi kameny a pak se obracím zpátky. Bez batohu a zrcadlovky...klidně, s těžkým batohem, zrcadlovkou a zlobivou klenbou na noze rozhodně ne.
Najednou se za mnou ozvalo zvonění a za zatáčkou se objevil kůň s nákladem, za ním druhý a za nimi oslík ze startu. I přes mojí snahu uhnout mě stejně málem vzal tou bednou od televize.
Měním původní trasu, ale mám skvělý čas a proto měním plán na stoupání u druhé odbočky (kde jsem původně měla jít dolů) s tím, že si kousek zajdu po hřebeni a pak se prostě vrátím stejnou trasou dolů.
Přešla jsem druhou odbočku.
Po krátké pauze kdy se mi málem povedlo zašlápnout kytku, na které seděli dva motýli (a stoprocentně byly všechny tři položky chráněné) a třistametrovém návratu pokračuju po správné trase, která mě vede k řece, která se má znovu přejít po kamenech. Tady je naštěstí voda klidnější a kameny větší a ne tak daleko od sebe a tak se úspěšně dostávám na druhou stranu a začínám výstup.
Zhruba ve dvou třetinách jsem si jistá dvěma věcma - 1. Tohle může dobrovolně lézt jenom naprostý blázen a za 2. Dolů musím jinudy, protože tohle je na oddělenání kolen a mnohem lepší pojistku.
I přes snahu velmi nakrknutého bzučícího čehosi se mi povedlo přelézt svah plný drobného a velmi sypkého kameni aniž bych se svezla v lavině kamení k úpatí kopce a posledních pár metrů se snažím předstírat, že to nelezu téměř po čtyřech. V rámci škrábání se na vrchol se mi povedlo taky všimnout si už slušně staré a zničené zvířecí stopy. Vteřinku můj mozek žertuje nad tím, že to skoro vypadá jako medvědí stopa, pokud teda ta sada na poznávání a odlévání zvířecích stop, co jsem měla jako malá, nelhala. Každopádně je to blbost, a lovec by ze mě nebyl, protože podle toho žůžo seznamu nebezpečných zvířat tu žádný medvěd být nemůže.
Po posledním stoupáním přehodnocuju plán a místo škrábání se na původní vrchol, vyrážím opačným směrem k dalšímu klesání. Žádné další vracení nebude, ale když budu mít dobrý čas, budu moct současnou trasu kus prodloužit a pokračovat v původním plánu relativně po vrstevnicích.
Po chvíli vcházím na mýtinu, která by byla krásným místem k odpočinku, kdyby teda neměla částečně rozrytý povrch a kdyby se v těch mladých břízkách nehýbalo něco velkého. Okamžitě se mi vybavila cedule s divočáky a dávám se na taktický ústup.
Po chvíli uznávám, že už mi žádné blízké setkání kančího druhu nehrozí a tak v klidu pokračuju cestou necestou o jejíž existenci mě v jednom okamžiku přesvědčil až odhozený vajgl a dostávám se k rozcestníku, kde hodnotím čas a radši vyrážím dolů do údolí.
Tou oklikou k cestě dolů jsem si nijak nepomohla, šlo se tím úplně stejně blbě, jako by se šlo tou původní cestou, jenom to bylo dál. A strhla jsem cestou dolů brzdy (chápejte jako - nebyla jsem si jistá jestli dřív dojdu na parkoviště nebo mi dřív upadne podrážka (nebo dvě)).
Po asi 400 výškových metrech na zhruba jednom a půl kilometru úspěšně vyklopýtám na štěrkovou cestu a vydávám se zpátky.
Na zpáteční cestě doplňuju vodu z pramene, uhýbám další karavaně s oslíkem (který mě má asi rád, protože mě znovu málem vzal nákladem) a narážím na poslední informační tabuli - o tom, ze tenhle park je naprostý unikát, protože na jeho území žijí medvědi, vlci a rys. Ještě, že jsem četla ten výčet nebezpečných zvířat na území Chorvatska, kde z těhle zvířat nebylo zmíněné ani jedno. A že jsem za celou cestu mimo tu hlavní nepotkala žádného dalšího člověka.
Nevím jak funguje otevírací doba v lese, takže se snažím být z parku ven dřív než se "zavře", čistě pro jistotu, díky tomu končím na parkovišti asi 3 hodiny před tím, než mi má přijet odvoz zpátky. Technicky vzato mu můžu zavolat, nebo si v klidu posedět venku a odpočinout si. Volím druhou možnost i přes starosti správce parku, který se před odchodem ujistil, že se odtamtud mám jak dostat, a která byla skvělým nápadem až do chvíle než zapadlo slunce a já najednou seděla uprostřed ničeho v doprovodu jednoho světla se senzorem pohybu. Vedle naprosto unikátního parku s medvědy, vlky a možná nějakým tím rysem.
Ve finále mi do příjezdu auta dělali společnost jenom komáři a další hmyz. A podrážky neupadly, ale další dva národní parky už asi nedají.
Den čtvrtý - Zadar (lehce pod devět km)
Protože po včerejšku chodím s ladností kachny, rozhodla jsem se, že půjdu do kina (aby mi ty Avengers nikdo nestihnul vyspoilovat).
Nevím, kdo navrhoval sedačky do sálu a vím, že svojí výškou moc lidí neoslním, ale to, že jsem málem neviděla přes sedačku přede mnou, to se mi fakt ještě nestalo (respektive ta sedačka fakt kousek plátna zakrývala, ale v tom místě překáželo akorát lehce těm chorvatským titulkám).
Když si vedle mě sedl asi pětiletý klučina (který mi pak celý film dělal radost komentářem v chorvatštině) chvilku mi běželo hlavou, že přece nemůže vůbec nic vidět, aby mu pak bylo doneseno plastové podsedátko. Jako fakt, každý dítě co tam jde na film musí sedět na plastové bedýnce.
Zbytek dne trávím odpočinkem u moře a lovením rybářské přepravky, zatímco na mě zbytek plážového osazenstva koukal jak na exota, obzvlášť když jsem tu zničenou přepravku pak šla vyhodit do kontejneru na plasty.
Den pátý - (skoro) NP Plitvická jezera (14 km)
Před odjezdem jsem žertovala, že Plitvická jezera jako velmi oblíbené turistické místo můžou v kombinaci s tragickým prvním busem, který tam přijede až po desáté, skončit tak, že se dozvím, že je les vyprodaný a budu tam sedět 7 hodin na lavičce a čekat na bus. Předpověď počasí slibovala na většinu dne déšť, ale už v Paklenici jim to nevyšlo a doufám, že v daném trendu budou pokračovat.
Den začíná slibně tím, že k autobusu přicházím v posledních pěti minutách (může se vám to zdát jako hodně, ale já mám tendenci být všude tak o půl hodiny dřív). Kontroluju stav cesty i gpskou a když se blížíme ke druhému vstupu (kde jsou prý menší fronty a hlavně chci začít dole a probojovat se ke vstupu jedna) házím telefon do kapsy, vyskakuju z autobusu a prodírám se davem ke vstupu...číslo jedna. Za sebou slyším odjíždět autobus (který vstup dva očividně úmyslně přejel, aby se mohl otočit).
S povzdechem si stoupám do fronty, co se pomalu šine vpřed a pak vidím veselou cedulku. Už podle názvu dne a podle prvního odstavce je vám asi jasný, kam tohle směřuje. Les je vyprodaný - konkrétně minimálně do dvou odpoledne (v závislosti na frontě přede mnou možná i déle).
Je deset hodin a dvacet minut.
Fronta se nehýbe a rozhodnu se z ní utéct a zkusit své štěstí u druhého vchodu. Je to k němu jenom tři kilometry. Tři kilometry po rychlostní silnici téměř bez krajnic kde to autobusy valí osmdesátkou. Ha ha ha ne. Fakt ne.
Na informační tabuli je zakreslená turistická trasa k druhému vchodu, která vede přes les a sice je delší, ale je daleko od aut. To půjde.
Vcházím do lesa a jako v předešlých dnech se i tady všechno hýbe. Tentokrát ale ne díky ještěrkám, ale díky hromadě myšek. Celý les je jedno magické myší království.
Už nejdu ke druhému vstupu. Jdu na kopec a vychutnávám si jeden z nejhezčích lesů, ve kterém jsem kdy byla. Armáda myšek z toho asi byla mnohem míň nadšená. Minimálně ta jedna, co mě zaregistrovala na poslední chvíli a rozhodla se předstírat, že je trs zeleně.
Na kopci potkávám srnce a pomalu se k němu snažím přiblížit na ideální úhel pro focení. Srnec bere do zaječích a já se ještě deset metrů plížím po špičkách za ním, než mi dojde, že od předvčerejška vím, že v Chorvatsku žijí medvědi a tenhle národní park se tím taky chlubil (a na rozdíl od prvního parku, měl tu slušnost ty medvědy zmínit na ceduli před vchodem a navíc má medvěda ve znaku), a tudíž existuje malilinkatá šance, že srnec neutíká přede mnou.
Chvilku poslouchám les, ale přes padající kapky není slyšet vůbec nic, a vydávám se na poslední stoupání k vrcholu kopce.
Nabízí se mi pohled na boží průtrž, co se žene tímhle směrem a taky vidím pár vodopádů. Vypadají hezky, možná příště.
V největším slejváku se snažím lokalizovat svůj zpáteční autobus, když kolem mě z ničeho nic projíždí bus dané společnosti. A odjíždí pryč. Polévá mě hrůza. Za chvilku se zjevuje koordinátorka jiné společnosti, co jezdí do Zadaru a určitě mi bude umět říct, jestli aspoň od nich pojede další... - paní bere z info budky tašku, utíká k autu a odjíždí - ...a nebo taky ne, že jo.
Vzhledem k tomu, že soukromá cesta na poloviční trase stála víc než letenka, nechci vědět, kolik by stála tahle, když v tom se na obzoru zjevuje autobus. Můj autobus, který má zpoždění a ten co odjel byl jenom náhodný bus stejné společnosti.
Všechno je v cajku a i ten vesmír mě má dneska rád.
Den šestý - Šibenik (kolem 14 km)
Dneska jsem si jela odpočinout do městečka Šibenik, a až se jednou naučím dělat takovou tu zbytečnou věc jako kontrolovat vrstevnice, tak třeba nebudu mít odpočinkový den ve městě plném prudkého stoupání a schodů.
Vyrážím na tůru po pevnostech a u třetí se bavím nad cedulkou, že vstup je jen na vlastní nebezpečí, ale už ta cedule neříká, jestli to nebezpečí spočívá v padajících hradbách nebo v zapojeném alarmu a následném vysvětlování svých záměrů policii. Odpověď na tuto otázku mají pojištěnou zámkem na dveřích.
Říkám si, jaký je hezký den a pak se podívám vpravo. Tam najednou není slunečný den, ale černý kolos. Pokud se neobrátí vítr, bude to v pohodě.
Jdu do muzea a bavím se nad tím, že při rekonstrukci zabudovali i rampu pro vozíčkáře, kteří se tak můžou podívat do všech pater. Teda...mohli by, kdyby všechny cesty k muzeu nebyly po schodech. Celá situace je jenom dovršená tím, že muzeum se rozhodlo do míst kudy má rampa projíždět vrazit sedačky.
Zbytek dne si užívám sluníčka v přístavu, který má kvalitnější internetové připojení než kancelář jisté nejmenované internetové společnosti, když v tom na mě padne stín a začne být chladno. Opravdu doufám, že se neotočil ten vítr a koukám ke zdroji stínu. Vítr se neotočil, jenom kus ode mě zakotvila plachetnice a teď mi její stěžeň stíní. Posouvám se o několik laviček vedle.
Autobus zpátky má zpoždění, tak tu svorně děláme s pár lidmi kolečka kolem autobusáku. Po příjezdu busu získávám jakési zvláštní VIP místo vzadu, až skoro musím říct, že toho prostoru na nohy na mě byla fakt škoda.
Cestování busem mě tady nepřestává překvapovat, hlavně ta část, kde všichni místní ignorují upozornění o tom, že za jízdy nemají mluvit s řidičem (v jazyce země odkud byl bus poděděn) a vesele se chodí prosit o zastavení busu na specifickém místě. Po tom, co jeden náš bus zablokoval výjezd z dálnice, protože tam někdo chtěl vystoupit, už mě asi nepřekvapí vůbec nic.
Je to první den, kdy jsem se zapomněla namazat, vypadám jako mýval, kdyby mýval svítil na stopce na přechodu.
Den sedmý - NP Krka (20 km)
Do Chorvatska jsem si sebou přivezla opar a asi aby mu to nebylo líto, tak vyskočil po příletu ještě jeden. Nějakým způsobem se mi je oba povedlo částečně strhnout, což v kombinaci se včerejším spálením vypadá, jako že jsem něčí sidekick, co se škraboškou na očích leze moc na sluníčko a dostává až moc po tlamě.
Přemýšlím jestli je dobrý nápad jezdit daleko a vracet se posledním možným busem se sem tam i dost šílenýma historkama, ale lístek mám koupený, takže přicházím na autobusák, jako obvykle odmítám taxík a hledám svůj bus.
Ten nakonec najdu na poslední chvíli, protože ho hledám podle cílové stanice a samozřejmě tam má napsanou jinou. Možná to souvisí s tou drobnou poznámkou, co jsem objevila v jízdence, že možná bude potřeba měnit bus. Sice netuším jak se na přímé lince mění bus, ale ok. O čtyřicet minut později bus brzdí na odpočívadle a vedle něj dva další a začíná rošáda mezi autobusy. Už vím jak se mění bus na přímé lince a mě se to naštěstí netýká.
Po příjezdu týpek u prodeje lístků do národního parku křičí do davu turistů, že jim vypadl net a nejde proto platit kartou, a že neberou eura, a taky že jim tam v budově nefunguje žádný bankomat. Dav přede mnou vypadá dost nejistě, já jsem naprosto v klidu, přesně kvůli těmhle situacím sebou totiž tahám hotovost.
Vtipné je, že do parku většina lidí jezdí přívozem a tudíž nikoho moc netrápí, že ke vchodu vlastne nevede inteligentní cesta, ale část je potřeba přejít po silničce se zatáčkami.
Když dorazím do hlavní části parku, je to jedno velké stádo chycené mezi hromadu stánků s občerstvením nebo suvenýry. Na to, že není sezóna, že není všední den a že to není nejnavštěvovanější národní park, je to tu jak na Staromáku v pravé poledne o víkendu.
Park a vodopády jsou naprosto super, akorát by se tu dala hrát hra "Najdi joudu, co neví jak se chovat v národním parku - za každého tisícího bude lízátko zdarma". Menší číslo to být nemůže, protože by dodavatel lízátek zkrachoval.
Zvažuju, že na cestě zpátky chytím přívoz a řadím se do fronty. Za mnou se řadí do fronty banda týpků, co se celou dobu dohaduje, jeden čekat nechce, druhý nevěří, že se na loď dostanou, třetí jet opravdu chce, čtvrtý panikaří, že neví, kde sebrat lístek, pátý jde bez peněz hledat prodejnu lístků a šestý zvažuje, jestli bude lepší sedět dole nebo nahoře.
Ve finále je fronta moc dlouhá a loď odjíždí bez nás. Možná se fronta zmenšila, že na příští by to už vyšlo, ale příští jede za hodinu. Jdu pěšky.
Na cestě zpátky narážím na poutač na muzeum starých aut. Kontroluju čas a po chvíli se rozhoupávám k návštěvě. Vcházím do dvora, kde se část budov opravuje a snažím se zorientovat. Zpoza rohu vychází dělník a zmateně na mě kouká. Pohled mu chvilku oplácím a pak se otáčím a odcházím na autobus.
Sedím na zastávce doufaje, že je to ta správná a mám v plánu skočit do prvního busu co pojede. Přibíhá ke mě taxikář a začíná mi básnit o výhodách přepravy taxíkem a jak je to super výhodné, když tim jede tak 6-7 lidí. Za chvíli zase obíhá s tím, že jde hledat zbylých pět. Nejsem si sice jistá v jakém bodě začal počítat se mnou, ale nechávám si ho jako variantu pro případ nouze.
Přijíždí bus, skáču do něj a o hodinu později vyskakuju v Zadaru. Bez rošád. Se skvělým časem, akorát ten taxikář neměl asi radost, že se mu číslo zase zmenšilo.
Den osmý - Odlet
Původně jsem chtěla udělat nějaké poslední kolečko po historickém centru, ale venku je i přes relativně časnou hodinu dav, a hromada vlaječek, které indikují, že je státní svátek. Což by samo o sobě nebylo žádný problém, kdyby to neskončilo velmi rychlou chůzí směrem autobusové nádraží, abych zjistila, jestli můj spoj na letiště existuje.
Překvapivě ano, respektive pokud mi nevadí jet podstatně dřív než jsem plánovala a tudíž trávím zbytek pobytu u moře kousek od nádraží. Vlezu do autobusu a jsem ráda, že jsem se rozhodla jet tím, co jel tak brzo místo, tím co už by byl tip ťop, protože bus nějakou dobu stojí v poli a čeká až projede peloton cyklistického závodu. Kdo ví jak by to vypadalo potom.
Procházím bezpečnostní kontrolou a nemám nejmenší plán se zouvat, protože existuje šance, že se ty boty při pokusu o jejich sundání rozpadnou. Ve finále to nikdo nijak moc neřešil, což mě z bezpečnostního hlediska zrovna moc neuklidňuje, ale dejme tomu. Akorát na mě pak maník volal, jestli ten růžový kufr je můj. Po krátkém vysvětlení, že není si jdu najít místo k sezení.
Jsem si poměrně jistá, že ten kufr musel patřit dvěma Čechům co sedí kousek ode mě, ale moje jistota trochu opadá, když kolem chodí sekuriťák s kufříkem a ani tak se k němu nehlásí. Nechce se mi hýbat z místa a tak místo, abych se jich šla zeptat jestli nepostrádají kufr, provozuji drobný sociální experiment, kolikrát bude muset pán s kufříkem projít než si někdo všimne. Po dvaceti minutách začínám zvažovat jestli našli majitele a fakt to byl někdo jiný, nebo jestli je na cestě pyrotechnik a nikam nepoletíme. Ve stejnou chvíli pán za mnou prohlásí "ježiši, kufr" a rozeběhne se zpět k bezpečnostní kontrole. Nespletla jsem se a fakt to bylo jejich, naštěstí to proběhlo i bez pyrotechnika.
Co mě v hale trochu děsí je skupinka Chorvatů, co se rozhodli otestovat kapacitu svých zavazadel nákupem vzorků všech různých druhů alkoholu co byl k dispozici. Moje zděšení pokračuje, když se hned po nákupu rozhodli jednu z flašek otevřít. Zvažuju jaká je možnost, že neletí stejným letadlem.
Letí stejným letadlem, sedí asi pět metrů ode mě a i přes ujištění letušky, že ne, nebudou to pít při letu, ale budou to muset držet, protože to nemají jak zavřít, je mi naprosto jasné jak to bude pokračovat. Jediné co nevím je, jestli během letu zvládli dopít i tu druhou flašku, kterou stoprocentně otevřeli v tom letadle. Letuška musela být na prášky, protože nonstop běhali po letadle, aby si mohli připít se zbytkem své skupiny co seděl na druhé straně letadla.
Po přistání to pak vypadalo, jako když by nějaký mančaft vyhrál pohár, a k finální verzi oslav už chybělo jenom, aby po sobě lili šampaňské. To naštěstí nikde v batohu neměli, a ten zbytek nechtěli plýtvat. Na rovinu netuším jak se jim povedlo vylézt z letadla, ale celou dobu jsem jenom doufala, že vlezou do toho druhého autobusu. Protože mě vesmír má rád, nastoupili samozřejmě do mého, kde pak jejich obecné veselí pokračovalo. Byl to takový zlatý hřeb za týdenním chorvatským dobrodružstvím.
I have spent a long time trying to figure out where to travel, until I settled on Ireland and even planned a ten day long "Irish cross country". Well... that was the plan, until I found out that paying for driving lessons, getting a driving license and renting a car for ten days (and paying for fuel) would be cheaper than traveling across Ireland by dubious buses.
So I decided to postpone the trip to Ireland and started looking for a replacement. I was trying to choose between Stockholm, Zürich (combined with Lichtenstein) and Eindhoven, so I (of course) ended up buying tickets to Zadar and Krakow. Sometimes I wonder if the decision making part of my brain has at some point acquired some kind of brain damage.
Croatia also has huge potential for being a great story, because the fun began even before the flight itself. At first my plan to go change some cash failed because my bank's ATM ran out of bank notes. And like, ok, no worries, there is still a lot of time. Next was the fun with ticket reservation for national parks combined with absolutely useless bus schedules. As a result I don't have a single park ticket reserved because in two cases, the reservation system did not work at all, and the third one was not offering tickets but vouchers that you would exchange for one at the park entrance, except it had specific rules about at what time you could use it (with some 30 minut long buffer), which is not something I want to risk given the fact that A) I have zero faith that the bus will actually be there on time and B) the bus arrives quite late and all vouchers for that time are already sold out. I am hoping that the only thing that is sold out is the online portion of tickets and that they still have some extra at the entrance. If not, it's gonna end up with me sitting in the forest next to the national park for seven hours. In case of one of the other parks, the bus is even better the first one is only available after lunch and the last bus back departs so early that I would barely enter the park before I would have to turn back, so I am going to have to pay loads of money for a private car transport (if they'll actually confirm my reservation). And the best part? The hostel that I am supposed to be staying in changed its name, so far it looks that the reservation is still valid, so hopefully it stays that way. This is the first time that I have started writing my travel stories before the start of the trip. It's going to be fun.
Day one (~ 7 km)
I arrived at terminal two and went to check which gate I needed to head to and... my flight was not there. After checking the flight ticket and making sure that I am not an idiot and the flight is really today, I have realized that Croatia is still not in the Schengen area and I start my long and lonely walk towards the terminal one.
After arriving there I stand at the end of the line for baggage check / check in for five minutes hoping, that the line is going to move at some point until I realized that A) I travel only with one bag that I can take on board and B) I've completed the check in about a month ago so I don't have a single reason to be in that queue. So I head towards the security check, making sure that there is nothing in my pockets, taking off my boots that did not make it through the sensor without alarm the last time I was at the airport and... I was selected for a random check. Why did I even bother taking my boots off.
Since nobody bothered to check priority tickets the czech mostly non-priority herd started fighting for their first spot on the bus almost like they didn't have assigned seats and like it would make the plane leave faster.
Among the last people on the plane (and with priority tickets) I went to claim my window seat so I could enjoy the huge cloud (singular) for the majority of the flight.
I managed to leave the airport, got myself through the border control and got onto the bus heading for Zadar just in time for it to leave. And then I am headed towards my accommodation that has managed to change its name since the time I reserved it, but the name on the building is still the original. I waltzed into the empty atrium and pressed the button to call the elevator. Or at least, I tried that, the light did light up but the elevator was not moving. So I gave up and went to find the stairs
I managed to find those but right then I heard the elevator so I returned back filled with hope... only to find out that it went the opposite direction and it stopped moving again. I headed for the stairs and I made my way through two floors dedicated to dental care and one completely dark floor.
My reservation still exists which means I have a bed with the best view that I ever had. It would be great if the view was not at the parking lot in front of a casino where somebody started a party by blasting car radio at half past midnight... but let's be honest, these things no longer surprise me.
Day two - Zadar (slightly under 25 km)
I started early because my program is quite full and I have successfully managed to get myself (intentionally) lost within the first hour. Thanks to this I have managed to discover the first park I have ever seen in my life that was partially covered in fake grass.
I went up on a tiny hill with absolutely no view of anything and by doing this I ruined the morning for a local cat that is obviously not happy that she no longer has a peace in her spot. The cat walks away while I go sit down on a bench. Considering that the path leads around the top of the hill in the circle, the cat walks from behind the corner and then stops to look at me in surprise.
It is finally time for the museums that will hopefully not take the entire day, because I would like to see the historical city center, but thanks to at least one of them having opening hours until 3pm (which is a business model that I do not understand), it should be fine.
First museum is closed. And when I say closed I mean they are renovating the building, which sounds more like they are changing everything except for the outer walls. The second opens at 9am, at 9:05 it was still locked. I am starting to get a feeling that I might be way too action ready compared to the locals and other tourists
After it opened I spent some time inside the museum that focuses on three historical periods. The historical pieces are cool, the dried fly lying on its wings between the showcased items is definitely a nice touch (it made me laugh, it even rivaled the happy meal toy that was in between artifacts in the museum in Copenhagen). But the funniest bit was that every single sign explaining the historical periods contained a part that explained that they actually don't know much about it because they do have a couple of historical sites but majority of those are not fully explored yet.
I am on my way to the last museum only to find a sign at the door that the museum is closed. Probably out of collegiality towards the first.
The time has come for sunscreen, to avoid getting sun burns on my first day here. I can't really comment on how successful it's going to be on my skin, but considering how the thing practically exploded I can safely say that my shirt and my boots will avoid sunburns for the entirety of this trip.
I finished my walk through the historical center and looked at my watch, my plan for today is done... at 10:37 am. This never happened to me before.
I ended up in another park on a bench next to a fountain, where I spent some time observing a local pigeon that decided to play at duck and tried landing on the water. Took him like a second to realize his mistake and he quickly “slapped” his way out.
Before leaving for Croatia I was reading a list of dangerous animals that I could meet on land and the biggest threats involved viper and black widow. Thanks to this list I am now slightly paranoid towards any movement in grass. Considering the heat and the fact that there are probably a billion lizards out here, everything is moving non stop.
I crossed off a couple more things from my travel plan that I was supposed to visit on other days and ended the day by watching sunset at the coast. According to what some info board claimed, Alfred Hitchcock has said that Zadar has the most beautiful sunset in the world. I can't tell you if it's true or not, but the huge cloud covering the horizon might.
I also found out that for some reason I am not able to switch to English and I am basically winging it with overheard Croatian, which kinda worked until a moment where a lady at the counter demanded exact change and I had zero idea how to explain that I do not have enough coins for that.
Day three - Paklenica National Park (slightly over 18 km)
Second night passed without parking lot party but this time one of the roommates decided to reorganize their entire storage space at around 2am and by 6am I was already in a car that cost me almost double of the price for the plane tickets, but which was sadly my only option since the first bus was leaving after lunch (which was way too late to start anything), and I was on my way to Paklenica National Park.
After arrival, I headed out for my planned 18 km long hike, with my start being observed by a donkey that had a big cardboard box from a tv tied to its back. The first information board in the park is a beautiful introduction to the size of the wild boar population in the park, considering the time of year, it is the ideal time to have a close encounter with mommy-boar if I want to get some exercise done, while running for my life.
Because I got spoiled by czech tourist markings, I successfully missed the first turn. Thankfully I realized only after about a hundred meters, so the result was not that painful. I made it to where the paths were supposed to split, and stood there for a while thinking whether I am an idiot because there is no path, and the arrow just straight on lies. As I am pondering my situation, I move to the side to let delivery service in the form of two horses with cargo and three dudes pass by, and I watch with amusement as the guy leading the group turns left, his horse decided to turn right to eat some flowers. After a short battle of wills between the group leader and the horse, the horse gave up on trying to eat the probably protected plant and continued its way up the hill.
After final confirmation where the arrow points exactly, I climb over a rock and look left upon a raging river, then right upon a still raging river and then my eyes focused on the tourist marking in the distance. On the other side of the river. ...Seriously? After short calculations of distances between the rocks in the river I turn back. Without the bag and DSLR camera, it would be worth the risk. With the heavy back, DSLR camera and uncooperative and collapsing arch in my foot - definitely no.
Suddenly there was a bell ringing behind me and a cargo horse materialized from behind a turn. And behind him was the second horse and all the way in the back was the donkey from the start who, even with my attempt to avoid any collision, almost hit me with the tv box.
I changed my original rout but my time so far is excellent so I adjusted my plan to go up the hill at the second turn (where I originally planned to descend) with an idea that I will just go back across the mountain ridge to the original ascent route, and then back and climb down the originally planned descend route.
I have successfully missed the second turn.
After a short break during which I almost managed to step on a flower with two butterflies sitting on top of it (I am quite sure that all three were protected in at least some way) and a 300 meters long trek back I finally continued in the right direction, that leads me to another river crossing. As in another "please hop across these rocks" river crossing, thankfully this time, the water is more calm and the rocks bigger and not so far apart so I managed to get myself on the other side of the river without any water involving incident and I my climb up officially starts.
At about two thirds of the hill I was certain about two things. 1) You have to be mad to climb this hill voluntarily and 2) I need to find a different way down because my knees would probably not survive this and it would also require way better insurance than the one I have right now.
I managed to get across a hill with tons of quite unstable stones without sliding down the hill in the avalanche of rocks even though some pissed off and really loudly buzzing insect was definitely hoping for that to happen. Last couple of meters of the hill I am practically crawling up on all fours, and thanks to that I have noticed quite old and kinda damaged paw print. My brain jokes for a few seconds about how the print almost looks like a bear, or at least like the thing the kit for making animal paw prints that I had as a kid claimed to be a bear. But hey, there were no bears on that list of dangerous animals in Croatia so I would obviously be a really bad tracker.
Given how the last few meters went I decided to change my plan and skip the original summit and just head the other way for the next path down. This way, I won't have to return the same path and if my time is going to be good I might actually get through the majority of my original route.
After a few moments I found myself in a clearing which would be a really great place to rest, except the ground was really disturbed and I became aware that there was something moving between the young birch trees. Something big. I recalled the sign about the boars, which would explain the ground and decided to tactically retreat.
When I assumed that I was in the safe distance from close encounter of a boar kind I slow down and continue on a very schrödinger-esque path (honestly I wasn't sure I am on a path until I found a cigarette butt) and arrive at a crossroads where upon checking the time, I decided to return into the valley, instead of continuing in the original direction.
I would like to say that this new path was better than the way up, but no, it was equally painful, just slightly further away. I also managed to destroy my brakes and by brakes I mean that I was not sure if either of the soles of my boots would make it back to the parking lot.
After scaling down 400 altitude meters on 1,5 km of path I successfully managed to stumble on a dirt path and head back towards the entrance to the park.
On my way back, I refill my water bottle from a spring and then get out of the way another cargo caravan with the donkey (who apparently likes me, because I have once again barely avoided getting hit by the tv box) and stop at the last information board - about how this park is unique because there are bears, wolves and lynx living within its borders. I am so glad that I read that list with the dangerous animals in Croatia, given that not a single one of these were mentioned. And given that I haven't met any other human except on that main road.
Since I have no clue how opening hours work in a forest, I tried my best to be outside of the park before it "closes". Just in case. Thanks to that, I ended up in the parking lot about 3 hours before my ride back is going to show up. Technically speaking, I could call (but it would still take over an hour before they get here) or I could just sit on a bench and rest in the remaining sunlight. I chose the second option, despite the worries of the park ranger, who made sure that I had a transport back before leaving. And it was a great idea until the sun went down and I suddenly sat in the middle of nowhere accompanied by a light triggered by a motion sensor. Next to a completely unique park with bears, wolves and maybe lynx or two.
In the end, the only things keeping me company in the dark were mosquitos and some other bugs. Soles of my boots haven't fallen off yet, but I doubt they will survive two more national parks.
Day four - Zadar (slightly under 9 km)
Since my walk resembles the one of a duck after yesterday, I decided to go to the cinema, so nobody has a chance to spoil Avengers for me.
I have no idea who designed the seats and I know that my height will not really impress anybody, but almost not being to see over the seat in front of me is something that have not happened to me before (technically speaking the seat was covering a bit of the screen, but that obstructed only part of the croatian subtitles).
When a five year old kid landed on the seat next to me (who then provided Croatian commentary for the entire duration of the movie) I was seriously wondering, how is he going to see anything on the screen. Turns out that the cinema has little plastic stools to be placed on the seats so the kids would see. Like... seriously, if you are a kid in that cinema, you are going to be sitting the entire movie on a plastic box.
I spent the rest of the day resting by the sea and also by fishing out some broken fishing crate from the waves, while the rest of the people on the beach were staring at me, especially when I then proceeded to go all the way to the recycling bin for plastics and threw the crate in.
Day five - (almost) Plitvice Lakes National Park (14 km)
I was joking before going to Croatia that the Plitvice Lakes are a tourist hot spot which might mean that the forest will be sold out since the first bus gets there after 10 AM, and I'll spend the entire day sitting on a bench next to the forest waiting for the bus back. The weather forecast promised rain for the majority of the day, but since the same was promised, but didn't happen in Paklenica, I am hoping that the trend will continue.
The day starts brilliantly by me getting to the bus stop five minutes before the departure (that might seem like normal time for you, but I have a tendency to be everywhere at least half an hour earlier). On the bus I am checking our position on a map thanks to the gps and when we are near the entrance number two (where are supposed to be shorter queues and my route is planned from entrance two to entrance one) I throw my phone to the back, jump out of the bus, fight my way through a crowd towards the entrance... number one. My bus that was already leaving apparently missed the entrance two so it could turn around and stop there on its way back.
I sigh and join the incredibly slowly moving queue. And then I see the funny sign and just from the "title" for this day and the first paragraph... I guess you can tell where this is going, right? So the forest is sold out. At least until 2 PM, but considering the line in front of me, probably until later.
It's 10:20 am.
The queue is not moving, so I decided to try my luck at the second entrance. It's only three kilometers away. Three kilometers shared on the road with no space to walk where buses are flying by with speed at around 80 km per hour. Ha ha ha no. Just no.
Information sign has a map with a tourist route that leads towards the second exit through the forest. It's longer but in safe distance from the speeding vehicles. That will work.
I have entered the forest and just as on previous occasions everything is moving. It's not lizards this time though, but a mass of little mice. The entire forest is a huge magical mice kingdom.
I am no longer headed for the second entrance. I am just walking up the hill, enjoying one of the most beautiful forests that I have ever been in. The mice army that I am freaking out is less thrilled by the experience. Or at least the one that noticed me at last second and instead of running decided to pretend to be a plant.
There is a deer at the top of the hill and I am trying to sneak closer to get a better angle for a picture. The deer dashes off and I am trying to follow for a bit before I remember that I now possess a knowledge that there are bears in Croatia and this park was bragging about it on the sign in front of the entrance (which is the reasonable thing to do, take notes Paklenica. Plus this park has a bear in the logo) and therefore there is a teeny tiny chance that the deer might not be running away from me.
I am listening for signs of movement, but you can't really hear anything over the raindrops, so I turn and continue up the hill.
I have a beautiful view of a wall of rain in the distance that is getting closer with each second. I can also see some of the waterfalls in the distance. They look pretty. Maybe next time I'll get to see them from up close.
When I get back to the parking lot, the heavy rain is falling down quite mercilessly as I am trying to find my bus back. And then suddenly the bus of the company that is providing the bus line back, drives by me... and away. I am honestly terrified that I am going to be sleeping on a bench there. Moments later some coordinator from different bus company that also goes to Zadar shows up and she will most likely be able to tell me if any of their buses is planned for today in my direction, I get up to talk to her as she grabs a back from the info booth, and runs away to her car and leaves. ...I guess I will not ask her then.
Considering that the private car on a significantly shorter route has cost more than the plane ticket I don't even want to know how much this would cost me and suddenly there is a bus on the horizon. My bus that was delayed and the one that left was just a random bus from the same company.
Everything is ok, even the universe likes me for one day.
Day six - Šibenik (around 14 km)
I went to a little town called Šibenik to relax after the hills and long walks. And when I'll finally start doing the useless things like checking the elevation on a map, I might not end up having a rest day in a city that is on a steep hill and full of stairs.
I head up the hills towards the forts and at the fort number three stop at the sign that claims that the entry is at your own risk. It however does not say if the danger is meant to be in the form of the fortification walls collapsing at you or in the form of an alarm system and subsequent explanation of your intention to the cops. Answer to this will remain unknown as the doors were safely locked.
While resting on a bench and looking over the sea I am thinking about how pretty this day is and then I turn and look right. On my right there suddenly isn't the sunny day that I was staring at moments ago but a wall of darkness. Well... as long as the wind doesn't turn, it should be fine.
My next stop is in the museum where they included options for accessibility for wheelchair users to get around easily. If it weren't for two slight issues. One - all paths to the museum led up the stairs and two - the museum decided to place seats in all of the spots the ramp was supposed to pass through. So I am going to guess it was there only because the EU grant required that.
I spent the rest of the day enjoying the sun in the harbor that had better internet access than the offices of a certain internet company, and then suddenly I was in the shade and the temperature dropped slightly. For a moment I wondered if the wind changed its direction and I won't be able to avoid the storm, but then I noticed that the source of the shadow is a sailboat, or more specifically its mast that is now exactly between me and the sun. So I moved to a different bench.
The bus back is delayed so I and several other people are walking in circles around the station. When the bus gets here, somehow I end up in some weird VIP spot in the back, the amount of leg space for me was seriously wasted.
Traveling by bus in Croatia does not cease to amaze me. Especially the bit where all the locals ignore the sign above the driver that you are not supposed to talk to them while they are driving (usually in a language of a country from which the bus was inherited) and they just ask for the bus to stop at a specific spot so they can get out there. After one occasion when the bus stopped and blocked the highway exit, because somebody wanted to leave right there, I don't think I can really be surprised by anything.
This is the first day I forgot to apply sunscreen. I look like a racoon if the said racoon was shining from a red light on a crossroads.
Day seven - Krka National Park (20 km)
With a combination of yesterday's sun burn and two scabs on my mouth (I somehow managed to rip off two little sores) I look like a superhero sidekick that gets into a lot of fights.
I am wondering if it's a good idea to go this far away and return on the last bus that had some crazy reviews, but I bought the ticket in advance so I am not going to miss the last trip to yet another national park. So I arrive at the station and go looking for my bus, while refusing offers for a taxi service.
I managed to find it in the last few minutes before the departure, because I was looking for a sign with the last stop it's going to take and of course it has a completely different station written on the sign. Which might be related to the tiny note on my ticket that the bus might be changed during the ride. I have no idea how you change a bus on a direct route, but ok. Forty minutes later, the bus stops at a rest stop, additional two buses stop next to it and pure chaos breaks out as people switch between the buses. So now I know how you can switch buses on the direct route and thankfully I don't need to do anything.
After arrival somebody from the ticket sales shouts in the direction of a huge crowd of tourists that their internet went down, so they can't pay with cards, that they don't accept euros and also that none of the ATMs in the building are working. The crowd looks quite uncertain about what they should do now, but I am totally calm, because THIS is the exact reason while I always exchange at least some cash.
Funny thing is that most people go to the park by ferry so nobody really questions that there is no intelligent path to the park entrance and that part of it needs to cross a busy narrow road with turns after climbing over the barrier.
When I finally made it to the main part of the park, there was just one huge mass of people caught between stalls with food or souvenirs. Considering that the season had not started yet and that this is not the most visited national park, it looks like Old Town square in Prague in the middle of the day on a weeked and a really really nice day.
The park and the waterfalls are absolutely great, but you could play a game of "Find an idiot who has no idea how to behave in a national park" for a free lollipop for every thousand one. It can't be a smaller number because the lollipop company would go bankrupt.
When I was about to leave, I was wondering if I should take the ferry back, so I joined the giant queue to see how much it will move when the boat shows up. Few guys join right behind me and spent several minutes arguing because one doesn't want to wait, second doesn't believe that they will get onto the next boat, third really wants to get on the ferry, the fourth is panicking that he has no idea where to get a ticket, fifth goes to look for a ticket office and while this is happening the sixth one is trying to figure out if it's going to be better on upper or lower deck.
In the end the queue was so long that it shrunk enough that with the next boat we would probably fit in, but the next boat leaves in an hour. So I am walking back.
On my way back I noticed a sign for an old car museum. After a quick consultation with my watch I decided to go there. I waltz into the yard where half of the buildings are being renovated and then there is a construction worker walking from behind a corner looking at me in confusion. I return the look similarly confused and then turn back for the bus.
I am sitting on a bus stop hoping that it's the correct one and I fully intend on going back on the first bus back (regardless if it is the one I have a ticket for or not). Suddenly a taxi driver runs up to me and starts to explain the advantages of taxi travel, especially if it's a group of 6-7 people (because then it's cheap) and then he runs off while saying that he is going to look for the remaining five. I have no idea where he got the idea that I am going to get on the taxi, but I am going to leave that as a backup option.
Bus suddenly shows up, I hop onto it and an hour later I am back in Zadar. This time with no crazy bus switching and in excellent time. Except the taxi driver probably wasn't that happy about his group getting smaller again.
Day eight
I originally wanted to walk around the historical center before I leave but even though it's early there are already crowds outside and huge amounts of flags that indicate that it's a national holiday. Which wouldn't be an issue if it hadn't led to a swift walk to the station to find out if my bus to the airport even exists.
And surprisingly it does, if I don't mind leaving significantly earlier than I planned so I spent the rest of my time in Croatia on a beach near the station. When it was time to leave, I was really glad I chose the earlier bus and not the one that would arrive really close to the departure time of my plane, because there was a cycling race passing through the bus route, so we had to wait in the middle of the fields for the peloton to pass. And who knows what would happen with the later bus.
I get through the security check with zero intentions to take my boots off, because there is a big chance that they will fall apart if I try. In the end nobody really cared which is not great from a security point of view, but hey, I didn't have to touch the boots. And then the security guide called after me if the bright pink luggage that somebody left there was mine, so I explained that it's not and went to find a place to sit.
As I was sitting there I was thinking about the pink suitcase, and I could swear that I've seen it on the two Czechs who were sitting close to me. But just then the security guy passed us with the suitcase and they hadn't reacted at all, so I wasn't sure if I was wrong or not. And because I really didn't want to get up, instead of going over to them and asking if they are missing a suitcase or not, I decided to do a little social experiment about how many times will the security guy have to pass us before the owner of the luggage notices. Twenty minutes later I am starting to wonder if the owner really was somebody else and they found him, or if there is a bomb defusal unit on the way. And at that exact moment, one of the two Czechs jumps up from a chair with the words "oh god the suitcase" and runs back to the security check. Ok, so I was not wrong and it was theirs... and it didn't require a pyrotechnician.
What worries me is a small group of Croatians who decided to test their bag capacity by buying samples of all kinds of available alcohol. My fear grows as they’ve immediately decided to open one of the bottles and I wonder what are the odds that they are waiting for a different plane.
They are not waiting for different plane, they sit about five meters away from me and even though they assure the flight attendant that they are not planning on drinking it in the plane, but they do have to hold it because they can't close the bottle, I know exactly how this is going to go. Somehow they managed to finish this bottle and at least one other bottle that they must have opened during the flight. The poor flight attendant had to deal with them constantly running around the plane so they could share the bottle with the rest of the group who sat at the other side of the plane.
Thanks to this the landing looked more like if their team won championship, given the amount of cheering and the only thing it was missing was them spraying champagne around. Good thing was that that was apparently the only thing missing in their alcohol supply and they didn't want to waste anything else. I would like to make it clear that I have no idea how they managed to get off the plane, given their state, but I was hoping that they were going to get on the other bus. Since the universe loves me, they didn't get onto the other bus so I got to enjoy the drunken celebrations all the way around the runways. In the end it was like a cherry on the cake of the week long croatian adventure.